Nodar Dumbadze

Nodar Dumbadze (gruzínsky ნოდარ დუმბაძე, *14.7.1928 – † 4.7.1984) – byl gruzínský spisovatel.

Životopis

Narodil se v Gurii, jeho otec Vladimír Ivanes dze Dumbadze byl tajemníkem okresního výboru komunistické strany Gruzie, matka – Ana Ivanes Bachtadze byla žena v domácnosti. Během represí v roce 1937 otec Dumbadzeho byl zastřelen a matka zatčena. Nodar by zpočátku žákem 15. střední školy ve Tbilisi, kterou nedokončil. Ve věku 8 let jeho tety ho vzaly do Suchumi v Abcházii, kde strávil tři roky. Po zatčení a následném zastřelení obou strýců byl poslán ke svým prarodičům do vesnice Zenobani (okres Čochatauri).

V roce 1945 Nodar Dumbadze absolvoval střední školu ve vesnici Chidistavi (okres Čochatauri) a vrátil se do Tbilisi, aby pokračoval ve studiu. V roce 1950 promoval na Ekonomické fakultě Tbiliské státní univerzity. Ve stejném roce se objevily jeho první básně a humorné příběhy v gruzínském tisku. V roce 1951 se oženil s Nanuli Gugunava, se kterou měl tři děti: Manana, Zaza (zemřel v 5 letech) a Ketevan. Od roku 1967 do roku 1972 redigoval řídil časopis Niangi, kdy se v roce 1972 stal tajemníkem Svazu gruzínských spisovatelů a členem prezidia Svazu sovětských spisovatelů.

Největší slávu mu přinesly jeho romány:

“Já, babička, Iliko a Ilarion” (მე, ბებია, ილიკო და ილარიონი, 1960)
“Vidím slunce” (მე ვხედავ მზეს, 1962)
“Slunečná noc” (მზიანი ღამე; 1967)
“Neměj strach, matko!” (nebo “Neboj se, matko!”) (ნუ გეშინია, დედა!, 1971)
“Bílé prapory” (nebo “Bílé vlajky”) (თეთრი ბაირაღები; 1973)
“Zákon věčnosti” (რადისობის კანონი 1978)

Jeho díla jsou pozoruhodná jednoduchostí a lyrikou prózy, humorem a melancholií spojenou s optimismem. Dumbadze obdržel státní cenu Šoty Rustaveliho v roce 1975 a Leninovou cenu v roce 1980. Světlý optimismus děl, hluboké porozumění nejdůležitějším událostem moderního života, lyrika vyprávění a jedinečný humor vedly ke spisovatelově popularitě – jak v Gruzii, tak v zahraničí. Dumbadzeho díla byla přeložena do ruštiny, ukrajinštiny, moldavštiny, arménštiny, ázerbájdžánštiny, angličtiny, francouzštiny , němčiny, španělštiny, polštiny, japonštiny, turečtiny, arabštiny a dalších jazyků. Zemřel v Tbilisi a byl pohřben v parku Mziuri, který založil v roce 1982 pro děti hlavního města. V září 2009 bylo jeho tělo přemístěno do chrámu Mamadaviti v Pantheonu Mtacminda.

Nodar Dumbadze o mládeži

“Mluvit o mládí je pro mě snadné i obtížné; veškerá moje práce je v podstatě věnována tomuto nevyčerpatelnému, vděčnému tématu. Je to snadné, protože je mi to tak drahé a těžce vybojované, že jsem připraven o tom mluvit donekonečna… A zároveň je to velmi těžké – vždyť od pradávna se mudrci hádali, že čím víc toho víš o něco, čím častěji přijdeš na to, že toho málo víš… Často si na sebe vzpomínám jako na kluka, když mi bylo taky sedmnáct, a pak mi čtyřicátníci a padesátiletí připadali jako staříci, kteří jakoby ne. jen nerozumím nám mladým, ale už jsem udělal, jak se říká, vaše. (celý proslov – číst dále)

Romány

“Já, babička, Iliko a Ilarion” (მე, ბებია, ილიკო და ილარიონი, 1960)
Jedná se o poloautobiografický román vyšel v roce 1960 a byl velmi úspěšný. Děj se odehrává v gruzínské vesnici během druhé světové války . Všichni práceschopní muži odešli bojovat a zůstaly za nimi jen ženy a starší muži. V centru románu je mladý sirotek Zurikela, jeho babička a dva moudří a velkorysí postarší sousedé, kteří pomáhají chlapce hlídat.

“Vidím slunce” (მე ვხედავ მზეს, 1962)
Další Dumbadzeho román “Vidím slunce” byl také autobiografický a odehrává se během války. Popisovala složitou situaci ve vesnicích a strach, který lidé pociťovali o své blízké, kteří bojovali na frontě. Sosoia, dospívající protagonistka, byla teenager, který miloval slepou Chatiu. Chatiina slepota však byla na konci románu vyléčena.

“Slunečná noc” (მზიანი ღამე; 1967)
V Dumbadzeho románu “Slunečná noc” z roku 1967 se hlavní hrdina snažil najít způsob, jak znovu navázat spojení se svou matkou, která se právě vrátila z dvanácti let exilu. V další komplikaci se hrdina musí rozhodnout, zda zachránit či nezachránit život padoucha, který způsobil zmar jeho rodiny.

“Neměj strach, matko!” (ნუ გეშინია, დედა!, 1971)
Román “Neměj strach, matko!” (“Neboj se, matko!”) zobrazil život sovětských pohraničníků. Mužská přátelství, tragédie ztráty kamaráda a bolest z neopětované lásky, to vše je řešeno lyrickým způsobem typickým pro Dumbadze. Při přípravě tohoto románu dostal Dumbadze zvláštní povolení sloužit v pohraniční hlídkové jednotce.

“Bílé prapory” (“Bílé vlajky”) (თეთრი ბაირაღები; 1973)
Dumbadzeho román Bílé vlajky z roku 1973 sledoval osud muže odsouzeného za vraždu, kterou nespáchal. Mnoho postav byli zločinci, kteří bojovali se svým vztahem ke společnosti a sami k sobě.

“Zákon věčnosti” (რადისობის კანონი 1978)
Román “Zákon věčnosti” vypráví o nemocném pacientovi, který čelí konceptu boje mezi dobrem a zlem.

Krátké romány

“Kukarača” (კუკარაჩა, 1981)
Příběh o policistovi a zločinci. Policista se smiloval nad zločincem a ten ho poté zastřelil.

Povídky

“Helados” („ჰელადოს“)
“Cikáni” („ბოშები“)
“Chazarula” („ხაზარულა“)
“Pes” („ძაღლი“)
“Didro” („დიდრო“)
“Korida” („კორიდა“)
“Nevděčný” („უმადური“)
“Nebuď ho.” („ნუ გააღვიძებ“)
“Stesk” („მონატრება“)
“Matka” („დედა“)
“Pták” („ჩიტი“)
“Krev” („სისხლი“)
“Roh na pití” („ყანწი“)
“Temur Lang” („თემურ ლენგი“)
“Slunce” („მზე“)

Ocenění

Během své kariéry získal řadu ocenění, včetně Ceny Šoty Rustaveliho (nejvyšší umělecké ocenění v Gruzii) v roce 1975, Ceny Leninského Komsomolu (1966) a Leninovy ceny (1980). Byl zástupcem Nejvyššího sovětu Gruzie (1971–1978) a Nejvyššího sovětu SSSR (1979–1984). V roce 1974 byl jmenován tajemníkem Svazu gruzínských spisovatelů a od roku 1981 až do své smrti působil jako předseda Svazu gruzínských spisovatelů.

Díla Nodara Dumbadzeho na Kartuli.cz