Ilia Čavčavadze (gruzínsky ილია ჭავჭავაძე), *8.11.1837, Kvareli — †12.9.1907 Cicamuri, – byl gruzínský spisovatel, politik, státník, šlechtic a národní obrozenec, zástupce Státní rady Ruské říše v letech 1906-1907, hrál důležitou roli při formování občanské společnosti v Gruzii v devatenáctém století, rozhodujícím způsobem přispěl k vytvoření národně osvobozeneckého hnutí Gruzie a šíření liberálních hodnot, což se mimochodem vyvinulo v boj za záchranu gruzínského jazyka před ruským tlakem.
Životopis
Vedl generaci lidí z “Tergdale”, kteří do gruzínského intelektuálního prostoru přinesli moderní, evropské myšlenky a vize. Noviny “Gruzínský věstník” (საქართველოს მოამბე) a “Iveria” (ივერია), které vydává, byly založeny z iniciativy Iliji Čavčavadzeho a vytvořily zcela nové slovo v gruzínské žurnalistice. Významně přispěl k vytvoření prvního v Gruzii šlechtické zemské banky. Prostředky banky byly většinou použity na různé kulturní, vzdělávací, ekonomické a charitativní projekty v Gruzii. Hrál také důležitou roli ve formování a fungování společnosti, která šířila gramotnost mezi Gruzínci. Pod jeho vedením byla otevřena řada škol, kde se vyučovalo v gruzínském jazyce, což zastavilo proces rusifikace v Gruzii.
Žurnalistika Ilii Čavčavadzeho sehrála velkou roli při formování gruzínského národního a občanského vědomí. Témata jeho dopisů jsou různorodá a zahrnují: národní otázky, literaturu, školství, divadlo, hospodářství, společensko-politické a světové procesy. V jeho publicistice se odrážejí evropské myšlenky a vize, které byly prostřednictvím časopisů a novin představeny celé gruzínské společnosti. Důležité jsou jeho názory na samosprávu, soudní systém, ekonomiku, sociální řád, lidská práva, práva žen, školní a vysoké školství, občanský aktivismus. Za povšimnutí stojí dopisy Ilii Čavčavadzeho o zahraničních záležitostech, které přiblížily gruzínskou společnost Západu a současným procesům ve světě obecně. Je třeba poznamenat, že vyprávění o evropanství, evropské budoucnosti Gruzie se nejzřetelněji poprvé objevilo v myšlení Ilii Čavčavadzeho a dalších lidí z “Tergdale”.
Na pozadí probíhající revoluce v Rusku byl Ilia Čavčavadze zvolen zástupcem gruzínské šlechty ve Státní radě Ruské říše. Snažil se využít této tribuny ne k ochraně zájmů gruzínského lidu jako celku. Účastnil se debat o trestu smrti a také lobboval za autonomii Gruzie.
Umělecká kreativita Ilii Čavčavadzeho je postavena na národních a sociálních motivech. Ve vztahu k národní otázce jeho spisy, jako “Arčdili” (აჩრდილი), “Matka Gruzie” (ქართვლის დედა) a “Dimitri Obětavý” (დიმიტრი თავდადებული), hlásají sebeobětování a bezpodmínečnou lásku k vlasti. Ve vztahu k sociálním tématům, Ilia Čavčavadze se svými díly, jako je “Pár obrázků nebo epizoda ze života lupiče” (რამდენიმე სურათი ანუ ეპიზოდი ყაჩაღის ცხოვრებიდან), “Žebrácká povídka” (გლახის ნაამბობი), “Je člověk člověk?!” (კაცია-ადამიანი?!) a “Otarova vdova” (ოთარაანთ ქვრივი) pochoduje proti sociální nerovnosti a feudálním hodnotám.
Dne 12. září 1907 byl Ilia Čavčavadze zabit poblíž Cicamuri. Podrobnosti o Iliově vraždě jsou stále sporné.
Ilia Čavčavadze byl kanonizován jako svatý gruzínskou pravoslavnou apoštolskou církví pod jménem Svatý Ilia Spravedlivý. Pamětním dnem je 2. srpen (ve starém kalendáři: 20. července).
Osvobození rolníků
V šedesátých letech 19. století probíhal v Gruzii proces osvobození rolníků. Stanovisko skupiny “Gruzínské věstník” k této otázce bylo jasné, právě v tomto časopise bylo otištěno několik kapitol “Je člověkem?!” a “Žebrácké povdíky”. Sám Ilia Čavčavadze byl zapojen do procesu osvobození rolníků i mimo časopis. Původem byl knížetem, proto se účastnil schůzí šlechty, na kterých se diskutovalo o otázce osvobození sedláků. Ve vzpomínkách Christofora Mamacašviliho najdeme dvě epizody, které osvětlují skutečnost, že Ilia Čavčavadze poměrně aktivně hájil myšlenku, že rolnictvo by mělo být osvobozeno od vlastní země.
Tyto dvě skutečnosti dokazují, že Ilia Čavčavadze aktivně využíval všech prostředků k realizaci svých vizí v životě, včetně malého zastupitelského sboru reprezentovaného shromážděním šlechticů.
Iliův boj za blaho rolníků tím neskončil. V době tohoto boje byl ještě mladým a méně autoritativním člověkem, zejména mezi šlechtici, kteří rozhodovali o otázce osvobození sedláků. Vzhledem k tomu, že Ilia v široké aréně nemohl nic dělat, rozhodl se vrátit k vlastnímu principu „samočinnosti“ a zajistit alespoň osvobození svých sedláků. V publicistickém dopise napsaném v roce 1905 „Nutu?!“ zmiňuje, že svým rolníkům dal zdarma soukromý majetek a vinice. Gruzínský badatel Guram Šaradze našel několik dokumentů, které potvrzují toto tvrzení Ilii Čavčavadzeho.
Po zrušení “Gruzínského věstníku” vstoupil Ilia do státních služeb a odešel nejprve do Kutaisi a poté do Dušeti, kde byl jmenován smírčím mediátorem (později smírčím soudcem). Jeho povinností bylo urovnat spory mezi sedláky a panovníky v důsledku jejich osvobození. V tomto období se Ilia Čavčavadze do značné míry distancoval od občanského aktivismu, nicméně i ve státních službách měl svou vizi.
První nevládní organizace v Gruzii
Z moderního pohledu byla Společnost pro šíření gramotnosti mezi Gruzínci první gruzínskou nevládní organizací. S myšlenkou jeho vytvoření přišli v 60. letech 19. století Ilia Čavčavadze, Dimitri Kipiani a Grigol Orbeliani.
Dimitri Kipiani byl zvolen prvním předsedou společnosti a Ilia Čavčavadze byl jmenován jeho „soudruhem“ (zástupcem). Od roku 1885 až do konce svého života spolku předsedal Ilia Čavčavadze. Hlavním úkolem společnosti bylo otevřít gruzínské školy ve vesnicích a městech, kde by se vyučovalo přímo v gruzínském jazyce.
Místní banka poskytla komunitě finanční pomoc. Pro některé šlechtice bylo nepochopitelné, proč by měla banka zřízená z jejich peněz pomáhat organizaci, která poskytovala služby (vzdělávání) rolnictvu. Ilia dal další odpověď na toto:
„Naším neštěstím bylo, je a nedej bože se to bude opakovat, že nepovažujeme všechny Gruzínce, ať už sedláky nebo knížata, za bratry a syny. Výše zmíněná společnost má ve své tváři veškerou gruzínskost a sama šlechta vystoupila a volá: „Já a nikdo jiný“.
Školy byly otevřeny ve městech a vesnicích – v Tbilisi, Batumi, Kutaisi, dále ve Svaneti, Guria, Samegrelo, Kavkavi, Tsanari, Didi Toneti, Cheltubani, Gomareti, později v Gergeti, Suchumi, Telavi, Aten a také v Baku. Funkcí spolku bylo nejen zakládat školy, ale také vytvářet vlastní punčochy, kterým Ilia věnoval velkou pozornost. Důležité také je, že v rámci tohoto projektu vznikla „mateřská řeč“ Jakoba Gogebašviliho.
Společnost otevřela řadu veřejných knihoven a čítáren. První gruzínská nevládní organizace úspěšně splnila svou povinnost a zpřístupnila vzdělání lidem mnohem více, než tomu bylo dříve. Kromě toho spolek položil základy pro další muzejní a knihovní instituce. Obzvláště velká je role Ilii Čavčavadzeho při založení této organizace a jejím následném úspěšném fungování. Podle jeho závěti byl veškerý jeho majetek předán „Spolku pro šíření gramotnosti mezi Gruzínci“.
Reforma gruzínského písma
Ilia Čavčavadze a jeho soudruzi provedli nejdůležitější reformu gruzínského písma v rámci vytvoření moderního, spisovného gruzínského jazyka – když z abecedy odstranili 5 zastaralých písmen, která se již v živé gruzínštině nepoužívala:
- ჱ — [he]
- ჲ — [iota]
- ჳ — [vie]
- ჴ — [chari]
- ჵ — [hoe]
Zvuky označené těmito písmeny se však dodnes používají v gruzínských jazycích a dialektech (Chevsurský, Pšaurský, Svanský, Taourský, Imercheurský, Fereidanský…).
Ilia Čavčavadze v politice
Ilia Čavčavadze se objevil na široké politické scéně během revoluce v roce 1905. Vedl delegaci, která požádala korunního prince, aby neposlal generála Alichanova, proslulého svou brutalitou proti vzbouřeným Gurijcům.
V podmínkách revoluce Ilia Chavchavadze uvažoval o vytvoření strany spolu se svými společníky. Tato strana měla vzniknout na konstitucionalisticko-demokratické platformě a jedním z jejích hlavních cílů by bylo získat pro Gruzii autonomii. Ilia nebyl autorem jeho programu, i když to pravděpodobně věděl a provedl nějaké opravy. Tato strana nedokázala zahájit práci.[57] Po revoluci v roce 1905 následoval Říjnový manifest a svolání Dumy. Ve stejném období se funkčně transformovala Státní rada – měla se stát zastupitelským orgánem šlechty, duchovenstva a vědců. Gruzínská šlechta si za jednoho ze svých představitelů vybrala Iliju Chavchavadzeho.
Do Státní rady mě zvolila vrchnost. To neznamená, že na koncilu budu mluvit jen o potřebách šlechty. Pokud si to někteří z mých voličů, zdejší ruská šlechta, myslí, je to velká chyba. Vstupuji-li do Státní rady jménem šlechty – jde pouze o formální, právní aspekt. Nebudu to skrývat a řeknu: Budu obráncem zájmů celé Gruzie a Gruzínců v Radě. Věnuji se i obecným otázkám.“
Ilia odešel v roce 1906 do Petrohradu. Jak víme, reformy v Rusku byly krátkodobé, i když je známo, že Ilia bojoval proti trestu smrti ve Státní radě. Není jisté, zda na toto téma vystoupil ve Státní radě, i když konkrétní záznam jeho vystoupení lze nalézt.
Aktivně přitom sledoval činnost Státní dumy. Otázku gruzínské autonomie zaregistroval k projednání v Dumě moskevský právník Lednickij jménem petrohradských Gruzínců. Gruzínští delegáti ještě nedorazili a věc před příjezdem poslanců měl na starosti Ilia a začal shánět relevantní materiály. Většina poslanců z Gruzie byli sociální demokraté, kteří nepodporovali autonomii Gruzie. Ilia požádal Davita Saradžišviliho, aby s nimi zorganizoval setkání. Schůzka se uskutečnila, ale Ilia ve výsledku dostal od sociálních demokratů pouze příslib, že autonomii bránit nebudou, i když proti ní nic nenamítnou.
Státní rada ani Duma nakonec nefungovaly efektivně. V roce 1907 se Ilia vrátil do Gruzie.
Tvorba a dědictví
Významné poemy
- “Duch” (აჩრდილი, 26. ledna 1859, Petrohrad)
- “Některé obrázky tedy epizoda ze života lupiče” (რამდენიმე სურათი ანუ ეპიზოდი ყაჩაღის ცხოვრებიდამ, 11. prosince 1860, Petrohrad)
- “Matka Gruzie” (ქართვლის დედა, 14. července 1860, Pavlovský)
- “Král Dimitri Oddaný” (მეფე დიმიტრი თავდადებული, 1878)
- “Poustevník” (განდეგილი, 6. února 1883)
Povídky
- “Žebrácká povídka” (გლახის ნაამბობი, 1859, Petrohrad)
- “Je on člověk?” (კაცია-ადამიანი?!, 1858–1863)
- “Dopisy cestujícího” (მგზავრის წერილები, 1861)
- “Hlavou v gilotině” (სარჩობელაზედ, 1879)
- Nikoloz Gostašabišvili (ნიკოლოზ გოსტაშაბიშვილი, 1880)
- “Otarova vdova” (ოთარაანთ ქვრივი, 1887)
- “Slyšel jako příběh” (ამბავად გაგონილნი, 1887)
Významné básně
- “Odpověď odpovědi” (პასუხის პასუხი)
- “Slyším, slyším touhu” (მესმის, მესმის სანატრელი)
- “K Alazani” (ალაზანს)
- “Svíčka” (სანთელი)
- “Matka Gruzie” (ქართვლის დედას)
- “Jezero Bazaleti” (ბაზალეთის ტბა)
- “Básník” (პოეტი)
- “Jaro” (გაზაფხული)
- “Nana” (ნანა)
- “Oráčova matka” (გუთნისდედა)
- “Šťastný národ” (ბედნიერი ერი)
- “Moje pero” (ჩემო კალამო)
- “Modlitba” (ლოცვა)
Filmové adaptace
- “Otarova vdova” (Georgia-film, 1957)
- “Robber Kako” (TV, 1960)
- “Žebrácká pohádka” (Gruzínský film, 1961)
- “Je to člověk?” (Gruzínský film, 1979)
Opery
- “Loupežník Kako” Akaki Andriašvili (1940)
- “Otarova vdova” od Šalvy Taktakišvili (1942)
zdroje: ka.wikipedia.org, nplg.gov.ge, archive.gov.ge, gdi.ge, library.iliauni.edu.ge