“Morová rána” (gruzínsky: ჟამი კითხულისა, doslova: “Je čas číst”) je román gruzínského spisovatele Thamaze Bibiluriho z roku 1979.
Tamaz Bibiluri je spisovatel stojící ve stínu gruzínské prózy. Ráda bych vám ho nejprve představila, protože jeho psaní tlačí čtenáře k neobvyklé ezoterice, vnitřnímu prohloubení. Myslím, že my všichni, jakožto myslící bytosti, tento pocit skutečně potřebujeme k analýze událostí a podstaty toho, co se kolem nás děje. Události odehrávající se ve virtuální společnosti Thamaze Bibiluriho jsou dobře známé a vyvolávají diskusi i dnes. Dotýká se takových témat, jako jsou: otázka individuální svobody ve společnosti, víra v idoly vymyšlené lidmi, psychologie lidu jako davu. Myslím, že téma je poměrně problematické – nakreslete si imaginární paralely s dneškem a pocítíte jejich palčivost. “Morová rána” Thamaze Bibiluriho je kniha, kterou je třeba číst a hodně u toho přemýšlet. Nabízíme vám variaci založenou na románu, po jejímž přečtení se, jak doufám, s tímto “zapomenutým” dílem seznámíte…
Byla tu vesnice, obklopená vysokými hřebeny, izolovaná od lidí. Ve vesnici žil mudrc – tehdejší Kitchuliho, soudce a arbitr všech záležitostí ve vesnici. V této vesnici žili dva přátelé, jeden – Giorgi Baliauri, potomek Kitchuliho, pokračovatel rodu Baliauriů, zatížený břemenem syna mudrce. Druhý byl mladý muž, kterého Kitchuliové z milosti přijali – jménem Zosime. Mezi nimi panovalo neobvyklé přátelství, spojené nevýslovnou, ezoterickou silou… Jejich duše bloudily, uvězněné v jedné malé vesnici… A za jednoho úsvitu unikli z Babylonu. Navzájem se na jediný den vytáhli z dusivé bažiny; svobodu ochutnali jen jednou v životě, jen jednu horu od své vlastní vesnice. Pro ně to byl průlom do vesmíru, cesta za horizont, spojení s neznámým, dříve představovaným jen ve snech a nočních můrách. Svět postavený na naivitě dětství se však ukázal jako katastrofa. Přátelé ronili slzy. Vesnice volala ke svým zbloudilým dětem… Musely se vrátit, protože tam patřili, Giorgi – jako učedník a Zosima jako duchovní pastýř ve vesnici bez kostela.
Vesnice byla beztvarou a instinktivně hnanou masou lidí. Jejich společné žíly byly naplněny bezbřehou, nezastavitelnou krví. Tato krev dřímala v tomto nekrotickém organismu celou zimu, hromadila se a čekala, až roztají ledovce, a pak náhle protrhla hráze vybudované během zimy. Právě v této době byli lidé nejnebezpečnější a nejbezohlednější. Museli včas stihnout jaro, aby si tento ošklivý Leviathan nezačal požírat vlastní hlavu. Přišlo vytoužené jaro a tehdy si lidé vzpomenou na čtení jako na nezbytnou, ale zřídka používanou, zaprášenou věc, která už dávno byla odložena na polici. Tehdy muselo čtení nést hlavní tíhu čtení – od velkého mudrce k nemilosrdnému bojovníkovi, který donutí vesnici uspokojovat její zvířecí potřeby.
Vesnice měla být idolem ve světě pseudo-představ o vesnici – obrazem vesničana, dívky a hrdiny, neporazitelného samotáře, který trávil dny svého velkého života myšlenkami na vesnici, uvnitř silně ohrazené zdi. Tato pevnost byla jako Atlantida, opevněná mytickými pověrami, a proto vzdálenější a neproniknutelnější. Byla to však chrám jejich slepé víry, jejíž svržení bylo vždy jen kousek, o kousek dál…
Jejich svět byl pokryt očima vševidoucího Arguse, jako vinice s hrozny v měsíci zrání… Všechno mělo tyto oči a jejich pánem byl on – velký pastýř, starší bratr, pravá ruka Kitchuliho, jehož příchod a odchod nikdo neznal. Cizinec, který přišel odnikud, dvoutvářný, božstvo jako Janus – v podobě motyky a motyky, mocně stál na úžasně životodárných kořenech v životě vesnice. Zapojil se do duchovních i světských záležitostí. Tento muž byl cizincem mezi svými a společníkem mezi cizími, měl úžasnou schopnost zachránit se. Jako duch společník sledoval tento uši bez uší velkého Kitchuliho za jeho zády, ale nakonec se neomylný Kitchuli sám ukázal být otrokem svého vlastního otroka…
„Čas“ – toto slovo pronesl darebák, který se stal darebákem a ztratil se v lidu, a lid – ve slově a mlčel… Slovo bylo první a zrodilo Strach – velkého černého tvora, kulatého, s vypoulenýma očima… Lidé Strach dychtivě jedli, ale Strach ho jedl ještě více a uctíval ho jako devítihlavého démona… Zástup lidí stál jakoby pohromadě, ale překvapivě odděleně od sebe; a každý z nich se dychtivě přibližoval k Strachu s neobvyklou mučednickou blažeností rozkoše plynoucí ze sebezničení… V tu chvíli se narodil beránek, kterého Strach snědl jako sladké sousto, a nespravedlnost ho obětovala jako oběť, jako tvrdohlavý kněz konající božské tajemství. Beránek musel být nejsvětější, nejbělejší s bílou vlnou – muž, který byl spasitelem, ale odcizeným, takový byl slavný Giorgi Baliauri. Byl nositelem času v očích lidu. Byl to on, kdo měl být obětován, protože nebyl jako oni…
Vesnice by přežila – umyla by si ruce a vrátila čas. Lidé by zazimovali čas ve svých domovech. Zemřela by, aby se znovu oživila, povstala jako fénix a pokračovala ve své nekonečné existenci rok co rok, století za stoletím, navždy.
Ale nikdy, nikdy nepřijde čas na jejich jaro..
| rok vydání v ČR | 1979 |
| jazyk publikace | čeština |
| vydavatelství | Odeon |
| počet stran | 216 |
Datum publikace: 30.9.2025
Autor: Kristine Cikeridze, https://studinfo.ge/2013/11/22/jami-kitxulisa/