Šalva Kikodze
Šalva Kikodze (gruzínsky შალვა ქიქოძე; anglicky Shalva Kikodze; 1894 – 7. listopadu 1921 Freiburg im Breisgau) byl gruzínský expresionistický malíř. V letech 1914 až 1918 studoval v Moskvě na škole malby, sochařství a architektury, v letech 1918 až 1920 pobýval v Tbilisi, kde tvořil divadelní dekorace). Spolu s Lado Gudiašvilim a Davidem Kakabadzem je považován za klíčovou postavu umění gruzínské avantgardy počátku dvacátého století. Pravda, na rozdíl od Šalvy žili jeho přátelé dlouhý a kreativní život a stali se slavnými umělci. Šalva na téměř 100 let byl zapomenut. Jeho díla byla uchovávána ve skladech Státního muzea umění Gruzie a v soukromých sbírkách. A teprve velká osobní výstava v roce 2016 v Tbilisi vrátila Kikodze ze zapomnění.
Šalva Kikodze se narodil v gruzínské vesnici Bachvi v Gurii. Studoval na gymnáziu gruzínské šlechty. V roce 1914 nastoupil na Právnickou fakultu Moskevské univerzity a poté začal studovat na Moskevské škole malířství, sochařství a architektury. Revoluce roku 1917 ho přinutila vrátit se do Gruzie.
Ve Tbilisi začal Kikodze pracovat jako jevištní výtvarník a dekoratér v divadle. V roce 1919 Společnost gruzínských umělců vyslala Kikodzeho a jeho dva umělecké přátele Davida Kakabadze a Lada Gudiašviliho do Paříže, aby pokračovali ve vzdělávání v Evropě.
Šalva Kikodze se snažil pokrýt všechny žánry – maloval dějové scény, krajiny a portréty. V roce 1921 se v galerii Unicorn konala výstava gruzínských umělců – Kakabadze, Gudiašvili a Kikodze. Tato výstava měla velký úspěch a hlasitě deklarovala originální kreativitu gruzínských avantgardních umělců.
Kritici psali, že Kikodzeho tvorba má blízko k německému expresionismu a vyznačuje se zájmem o barvy a zručným širokým tahem štětce.
V roce 1921 umělec onemocněl a odjel se léčit do Německa. Šalva zemřel téhož roku. Byl pohřben ve Freiburgu. Bylo mu pouhých 27 let.
Kikodzeho kreativní odkaz se vrátil do Gruzie díky jeho přátelům. Většina umělcových obrazů se nyní nachází ve sbírce Národního muzea umění Gruzie ve Tbilisi.
Díla
- Paříž (1920)
- Eiffelova věž (1920)
- Paříž. Lodě na Seině (1920)
- Paříž. Pohled na Seinu (1920)
- Paříž. kolotoč (1920)
- Tři umělci (1920)
- Umělecká kavárna v Paříži (1920)
- Chevsureti (1920)
- V lucemburské zahradě (1920)
- Svátek (Bachusův svátek) (1920)
- Gurijské ženy
- Lóže (1921)
- Gurijka (1921)
Galerie
Važa Pšavela
Važa Pšavela (gruzínsky ვაჟა ფშაველა, původním jménem Luka Razikašvili (26. červenec 1861, Chargali – 10. červenec 1915, Tbilisi) byl gruzínský básník. Inspiroval se folklórem rodného kraje a jeho horskou přírodou. Jeho nejslavnějším dílem je sbírka “Pojídač hadů”.
Život
Narodil se v malé vesničce Chargali v horské oblasti pšavského a chevsurského kraje (od pšavského kraje i jeho pseudonym, “važa pšavela” doslova znamená “syn Pšavů”). Studoval církevní školu a později pedagogický institut v městě Gori a práva na univerzitě v ruském Petrohradě. Po nedokončených studiích práv se vrátil do Gruzie a živil se jako učitel gruzínštiny. Podílel se také na národně-obrozeneckém procesu.
Začátky jeho literární tvorby se datují k roku 1881. Hlavním motivem jeho poezie je život horalů a jejich zvyky a tradice. S oblibou ve svých básních také používal dialekt rodného kraje. Často zobrazoval rozdíly mezi moderním světem a světem předků. Přírodu popisoval jako živou bytost, která cítí a myslí. Žil v období rozvoje tovární výroby v Gruzii, kterou viděl jako příznak úpadku a stavěl proti němu romantickou adoraci minulosti. Mnohé postavy z jeho děl se neumějí přizpůsobit změnám ve společnosti (zejm. Gvelis Mčameli, česky Pojídač hadů).
Važa Pšavela je také bezkonkurenční na poli gruzínské poezie ve svých osobitých a sugestivních zobrazeních přírody – ke které cítil hlubokou lásku. Jeho krajiny jsou plné pohybu a vnitřních konfliktů. Jeho poetická dikce je prosycena veškerým bohatstvím jeho rodného jazyka, a přesto se jedná o dokonale přesný spisovný jazyk. Díky skvělým překladům do ruštiny (Nikolaj Zabolotskij, V. Deržavin, Osip Mandelštam, Boris Pasternak, S. Spasskij, Marina Cvetajevová a další) do angličtiny (Donald Rayfield, Venera Urushadze, Lela Jgerenaia, Nino Ramišvili a další ), do francouzštiny (Gaston Bouatchidzé) a do němčiny (Yolanda Marchev, Steffi Chotiwari-Jünger) si básníkovo dílo našlo širší publikum, které si nepochybně zaslouží. Skladby Važa Pšavely se navíc staly dostupnými i pro představitele jiných národností bývalého SSSR.
Važa Pšavela zemřel v tehdejším Tiflisu dne 10. července 1915 a byl tam pohřben, ve starobylém hlavním městě své rodné země, když mu byla udělena signální čest hrobky v prestižním Pantheonu na hoře Mtacminda, jako uznání za jeho literární úspěchy a jeho role jako zástupce hnutí za národní osvobození Gruzie.
Horolezecký básník Važa-Pšavela je skutečně, jak píše Donald Rayfield, „kvalitativně větší než kterýkoli jiný gruzínský spisovatel“.
Pět epických básní Važa Pshavely („Aluda Ketelauri“ (1888), „Bachtrioni“ (1892), „Hostitel a host“ (1893), „Hledání krve’ (1897) a ‘Pojídač hadů’ (1901) jsou komponovány na principu zlatého řezu a zvou k porovnání s díly antických a renesančních autorů podobně inspirovaných.
V roce 1961 bylo v Chargali postaveno muzeum a památník na počest Važa Pšavely, jeho nejslavnějšího syna.
Básně Važi Pšavely jsou přeloženy do více než dvaceti jazyků.
Poemy “Aluda Ketelauri” a “Host a hostitel” v roce 1967 inspirovaly režiséra Tengiza Abuladzeho k natočení černobílého snímku, filmu “Prosba”.
Básně
Zdroje: foto: georgianjournal.ge, wikipedia.org