Povídka “Hoboj” – stručný obsah
“Hoboj” je krátká povídka gruzínského spisovatele Edišera Kipianiho.
Děj
Hlavní postavou je muzikant Dimitri, který hraje na hoboj v opěrném orchestru již 35 let. Během tolika let se se všechny partie znal dobře nazpaměť a nové opery nevznikají často, proto i práce orchestrového hobojisty vyniká asi tak jenom jednotvárnosti.
Samozřejmě, veškerá sláva se vzdává opeře, zvlášť její premiéře a o orchestru se napíše tak maximálně, že “zněl perfektně”.
Jednou na ulici náš hobojista za zády uslyší dialog:
muž: — Víš, kdo je ten pán?
žena: — Kdo?
muž: — To je ten, bez koho nemůžou ani začít hrát Daisi*.
Muzikantovi málem klepne srdce a tak se ani neotočí se podívat, kdo ho poznal. A uvědomí si že skutečně ano, bez něj se známá opera nemůže ani začít, protože vstupní melodii hraje právě on! Dimitri si v ten okamžik uvědomí, že teď ta sláva patří jenom jemu a nikomu dalšímu. Omámený uznáním Dimitriovi se zdá, že teď najednou ho všude poznávají a dávají mu cestu.
Povídka končí tím, že okřídlený jde do opery, vykouří jednu za druhou dvě cigarety a málem zmešká vystoupení, které odehraje trochu falešně.
Zfilmování
V roce 1977 povídka posloužila jako scénář ke krátkému filmu režiséra Revaze Kezeliho “Hoboj”.
* Daisi známá opera Zakarii Paliašviliho.
Autor: Dmitry Lovermann
Román “Neměj strach, matko!” – stručný obsah
“Neměj strach, matko!” je román gruzínského spisovatele Nodara Dumbadzeho z roku 1971.
Hlavní postavy
- Avtandil (Avto) Gavrilovič Džakeli – hlavní hrdina
- Isidor Džakeli – dědeček Avtandila Džakeliho
- Gavriil (Gabo) Džakeli – otec Avtandila
- Petro Ščerbina – spolusloužící Avtandila
- Parchomenko – spolusloužící Avtandila
- Tango – pes
- Čchartišvili – velitel základny, major
- Vladimír Mdinaradze – spisovatel, spolusloužící
- Zinaida Kišvardovna Šešelidze – učitelka logiky ve škole v Bukisciche, kde maturoval Avto.
- Kapito Šonia – venkovský učitel
- Šušana Artilakva – teta Avto, u které žil v Tbilisi
- Ovanes Kotiňanc – manžel Šušany (teta Avtandila), Arménec. Avto mu říkal strýček Vaněčka.
- Mina – žena Isidora Džakeli, babička Avtandila
- Manana – matka Avtandila, manželka Gabo Džakeli (otce Avtandila)
Děj
Román začíná popisem, jak Avto a jeho vojenští kolegové slouží u pohraniční stráže a k nim přijede spisovatel Vladimír Mdinaradze, který chystá psát román o jejich službě. A že bude nést službu s nimi.
Isidor Džakeli
rok 1921
Isidor Džakeli – dědeček hlavní postavy. Byl revolucionářem a poslancem komunistické strany a když na vesnici dorazili komunisti a chtěli zbourat církev, tak venkovský učitel Kapito Šonia nabídl, aby se církev nebourala a místo toho se zřídila ústředna pro komunistický výbor. Budovu církve ale nebylo tedy možné používat rovnou, musel se sundat kříž. Isidor Džakeli byl jediný, kdo byl schopen kříž sundat a tak to za podpory místního obyvatelstva udělal.
Rok na to na vesnici se objevil známý padouch Minago Džabua a vyzval Isidora na duel. Isidor nakonec Minago nezabil; ostatně také proto, že se do toho vmísila Mina (Isidorova žena) a řekla: “Zapamatuj si, Isidore, ublížíš-li člověku ve vlastním domě, už mě tady nikdy neuvidíš!”
rok 1924
Menšivici přišli do vesnice a Minago byv na jejich straně, zkusil popravit Isidora (7 rán z pistole naskrz), ale Isidor nakonec přežil. Pak Minago utekl to Turecka.
Gabo Džakeli během války
Gabo Džakeli (syn Isidora Džakeliho, otec hlavní postavy – Avto Džakeliho). Projevil statečnost, přežil a vrátil se domů o berlích a koktavý, ale s medailemi za odvahu. Pak si vzal za manželku Mananu. Narodil se Avtandil.
Dětství Avtandila
Avtandil měl kamaráda jménem Abo, který mu říkal Džako. Abovi umřela matka (Sara). Jednou rodiče Avto (Gabo a Manana) jeli k nemocné příbuzné do Choni a zemřeli při autonehodě. Pak dědeček Avtandila Isidor prodal veškerý majetek a odstěhoval se s Avto do Bukisciche. Po maturitě jel Avto do Tbilisi, kde se přihlásil na lékařskou fakultu. Žil u své tety Šury (Šušana Artilakva). Na vysokou se Avto nedostal a tak se rozhodlo, že rok se bude učit a připravovat a příští rok podá přihlášku znova.
Daduna Chomeriki (říkaljí jí Dadu) – sousedka Šušany, hezká holka, studuje cizí jazyky na vysoké škole. Matka Daduny (Inessa) byla spekulantka.
Avto začíná hledat Abo, ane neúspěšně.
Avto jde na večírek poezie, který pořádá Dadu, kde se opije a popere s jiným chlapem. Daduna zve Avto na rande a jedou taxíkem do Džvari a Mcchety. Během cesty se vyjasňuje, že taxikář je hledaný kamarád Abo. Následně Avto i Dadu hledají místo, kde budou sami a vlezou do stodoly, kde náhodně zapálí seno a vznikne požár. Do Tbilisi se vracejí vlakem. Ráno strýček Vanečka dává Avtovi předvolání (vojenská služba). Než Avto odešel na vojnu, strýc Vanečka mu vyprávěl to, jak válčil, dostal se do zajetí k Němcům a přežil druhou světovou.
Vojenská služba Avtandila
Děj se zase vrací k okamžiku, kdy Avto slouží jako pohraničník na hranici s Tureckem. Pohraniční stráž – pod velením majora Čchartišviliho. Ali Chorava (vesničan) – pomáhá vojákům (ryba, mandarinky) a „slouží jako barometr“: vždy ví, jaké bude počasí. O kus dál žije Feride, vdova a je jí 21 let (manžel Chasan zahynul když lovil dříví v moři). Následuje dlouhý dopis spisovatele Mdinaradzeho svému příteli Sargisovi, a vyprávění o tom, jak probíhá služba u pohraniční stráže. Služba byla celkem nuda a skoro nic se nedělo. Hranici jednou narušil medvídek a později mladík-feťák, který chtěl utéct do spojených států přes Turecko. U toho incidentu zemřel jeden voják (Ščerbina).
Avto jede na nařízenou týdenní dovolenou do Tbilisi, kde poprvé za jeden a půl rok se sešel s Dadunou a navštívil ten samý večírek, kde se minule opil a porval. Na večírku vzniká další spor o tom, co je láska k vlasti a Avto zastává názor, že se vlast má milovat celá s tím špatným a dobrým, prostě se vším všudy a místo básní (na rozdíl od minula, kdy jeho báseň vyvolala smích všech přítomných) čte nahlas dopis, který napsal zemřelý Petro Ščerbina své matce za den než zahynul. Začala menší hádka ohledně toho, kdo co dělá pro vlast a Avto zase dostal nakládačku. Givi, který zbil Avto pak poprosil o ten dopis a Avto mu ho dal.
Avto se vrací na základnu dřív a cestou navštívil Faride a řekl, že ji miluje.
Požár kvůli signální světlici. Pohraničníci zasáhli a zachránili i baráky, kterým hrozilo nebezpečí požáru na turecké straně, za což dostali poděkování.
Avto jede rybařit s Alim Choravou. Ali řekl, že Faride není pro Avto, že je „svědomí a dcera vesnice“ a Avto je pro ni příliš mladý a nezkušený. Avto zase opakuje, že strašně miluje Faride.
Avto opouští službu a bere s sebou Meraba (medvídka) s tím, že ho dá do Zoo, ale cestou ho pustil do lesa, ale za chvíli ho zabil bývalý kolega Avto (náhodou).
Cestou do Batumi se Avto zase zjeví matka a ptá se ho, čím chce být a jakým chce být v životě.
autor: Dmitry Lovermann
Nodar Dumbadze o mládeži (citát z proslovu z roku 1976)
Nodar Dumbadze, delegát XXV. sjezdu KSSS, tajemník předsednictva Gruzínského socialistického svazu, poslanec Nejvyšší rady Gruzínské SSR, laureát ceny Leninského komsomolu.
“Mluvit o mládeži je pro mě snadné i obtížné; veškerá moje práce je v podstatě věnována tomuto nevyčerpatelnému, vděčnému tématu. Je to snadné, protože je mi to tak drahé a těžce vybojované, že jsem připraven o tom mluvit donekonečna… A zároveň je to velmi těžké – vždyť od pradávna se mudrci hádali, že čím víc toho víš o něco, čím častěji přijdeš na to, že toho málo víš… Často si na sebe vzpomínám jako na kluka, když mi bylo taky sedmnáct, a pak mi čtyřicátníci a padesátiletí připadali jako staříci, kteří jakoby ne. jen nerozumím nám mladým, ale už jsem udělal, jak se říká, vaše.
Vývoj mé postavy probíhal během Velké vlastenecké války, v těžkém poválečném období. Hlavní postavou mých mnoha knih je osiřelý chlapec, který vyrůstá a je vychováván mezi dospělými, který sám dospívá možná rychleji a důkladněji než jeho současní vrstevníci. Ano, to je pochopitelné. Válečná léta brzy odhalila hlavní krystal duše, produkoval ono otužování pro sílu – a ne tolik fyzické jako morální – bez kterého je sovětský člověk nemyslitelný.
Moje díla jsou z velké části autobiografická. Stejně jako můj malý hrdina jsem strávil pět let na vesnici, mezi lidmi, kteří mi nahradili vlastní rodinu. A když se vrátím ke svému dospívání, dívám se dnes na dnešní mladé lidi bez jistého pocitu dobré závisti: jak jste dnes, moji mladí soudruzi a spolubojovníci, krásní, vzdělaní, inteligentní.
U některých lidí se ale vyvinuly vlastnosti, které jsme podle mého názoru neměli – egocentrismus a cynismus. Pro každého, koho se to týká, by bylo dobré, aby v sobě včas provedl „očistné“ práce.
Žijeme v nádherné době míru. Naštěstí není nouze o zálety, které mí vrstevníci předváděli na krvavých bojištích. Není ale let Jurije Gagarina, který se jako první vydal do vesmíru, výkon? Není kniha od horníka Vladislava Titova počin?
Počin v těchto dnech změnil svou podobu. Jeho občanská podstata ale zůstala nezměněna.
Můj mladý soudruhu, přeji ti, abys byl pracovitý, skromný, vážil si svého bližního – bez těchto vlastností není skutečný člověk. Musíte pokračovat v naší práci a starat se o naše hrdé jméno – Člověk!”
zdroj: DUMBADZE, N. “Myšlenky před sjezdem.Próza”, Smjena. časopis, 1976, č. 12, s. 8., překlad z ruštiny: Dmitry Lovermann
Kniha “WikiLeksi”
“WikiLeksi” ¹ je kniha gruzínského básníka Tariela Čanturii.
Anotace
“Víme, co je WikiLeaks!”
WikiLeksi je gruzínský protějšek WikiLeaks, přesněji jedna z verzí gruzínských WikiLeaks, virtuální WikiLeaks.
Evidentně “WikiLeksi” se nerovná WikiLeaks – náš úkol a tematický záběr je také mnohem omezenější a jednodušší – dotkneme se činnosti básníků komunistické éry a jejich kontrolních orgánů a neopustíme morálku komunistického básníka bez dozoru.
Pod tímto názvem – WikiLeksi – bude moci každý vyjádřit svůj postoj. Součástí projektu jsou samozřejmě i lustrační prvky…“ (z předmluvy autora)
Informace o vydání
| originální název v gruzínštině | ვიკილექსი |
| rok vydání | 2013 |
| počet stran | 290 |
| rozměry | 14.8 x 21 cm |
| vazba | pevná |
| žánr | kritika, eseje, dokumentární próza |
| nakladatelství | Intelekt (ინტელექტუ) |
| ISBN | 9789941446320 |
¹ Poznámka “leksi” (ლექსი) v gruzínštině znamená “báseň”.
zdroj: intelekti.ge, goodreads.com, přeložil: Dmitry Lovermann
Tariel Čanturia
Tariel Čanturia (gruzínsky ტარიელ ჭანტურია), nar. 11.7.1932 Supsa, – je gruzínský básník.
Absolvoval Tbiliskou státní univerzitu, Filologickou fakultu, katedru žurnalistiky (1956). První báseň “Lov” (ნადირობა) vyšla v roce 1951, první sbírka básní “Vášeň” (ლტოლვა) v roce 1964. Jakmile se objevil na literární scéně, upoutal pozornost svými odvážnými experimenty a touhou po novotě. Často používá ironii, parodii, paradox, grotesku, slang. Mezi hlavní sbírky patří:
- “Houpačka” (საქანელა, 1965)
- “Kámen a válka” (ქვა და ომი, 1967)
- “Nový měsíc” (ახალი მთვარე, 1970)
- “Dvojka” (ორნი, 1972)
- “Přetržená serpentýna” (დაწყვეტილი სერპანტინი, 1973),
- “Rok tichého slunce” (წყნარი მზის წელიწადი, 1975).
- “Století medu” (თაფლობის საუკუნე, 1978)
- “Básně” (პოემები, 1979)
- “Stresy a slova” (სტრესები და სიტყვები, 1980)
- “Oblíbené” (რჩეული, 1982)
- “Nervozita” (ბოლთა, 1893)
- “Červená kniha spisovatele” (მწერლის წითელი წიგნი, 1985)
a další. Čanturia také vlastní sbírky dětských básní, kritických dopisů, překladů atd. Jeho básně byly přeloženy do mnoha cizích jazyků.
Próza
Ocenění
- Cena Galaktiona Tabidzeho (1977)
- Cena Šoty Rustaveliho (1992)
- Cena Saguramo (2004)
- Cena “Saba” (2016) “za zvláštní přínos k rozvoji literatury”
- Čestný občan Tbilisi (2022)
Díla Tariela Čanturii na Kartuli.cz
zdroj: ka.wikipedia.org, nplg.gov.ge; foto: Georgian Service (RFE/RL)
Otar Bakuradze
Otar Bakuradze (gruzínsky ოთარ ბაკურაძე, plné jméno: Otar Micheilis dze Bakuradze: ოთარ მიხეილის ძე ბაკურაძე), *14.1.1926 – †22.8.1986 byl gruzínský vědec a filozof.
V roce 1949 promoval na Filozofické fakultě Tbiliské státní univerzity .
V letech 1970-1978 byl vědeckým pracovníkem a vedoucím oddělení Filosofického ústavu Gruzínské akademie věd. Rektor Pedagogického institutu Batumi.
V letech 1978-1986 působil jako rektor Pedagogického institutu v Kutaisi.
Od roku 1986 vedl katedru filozofie na konzervatoři Vano Saradžisviliho v Tbilisi. Hlavními obory činnosti byly dialektický materialismus, historický materialismus, dějiny filozofie a etika. Obdržel státní vyznamenání.
Tituly
- Doktor filozofie (1965)
- Profesor (1968)
- Vážený vědecký pracovník Gruzie (1982)
zdroj: ka.wikipedia.org, nplg.gov.ge
Příběh “Větvička ořešáku” (Arčil Sulakauri)
“Větvička ořešáku” (პაწაწინა ნიგვზის ტოტი) je povídka gruzínského spisovatele Arčila Sulakauriho.
Stručný obsah
Hlavní postavy
- Nik (Nika/Nikoloz) – architekt, hlavní postava příběhu
- Mamia – bývalý spolužák hlavního hrdiny
- Nani Kedia – manželka Mamii
- Vače – evidentně důležitý člověk, přišel na návštěvu k Mamii
- Silovan Pačašvili – souded HP, starý ekonom a důchodce.
Mamia – bývalý spolužák Nika. Studovali spolu 5 let před 16 lety a Nik ho teď při náhlém setkání nepoznává. Mamia zve Nika na chalupu na dýchánek zavzpomínat si na staré časy s přáteli ze školy. Nik během studia pomáhal Mamii s předměty a diplomkou. Nik dlouho přemýšlel a váhal, jestli má jet na chalupu k Mamii nebo ne.
Nakonec dorazil, viděl hosty, nikoho z nich však nepoznal. Zkusil několikrát pozdravit Mamiu, ale nikdo ho neslyšel, zkusil to ještě jednou, ale i tentokrát zůstal bez povšimnutí. A se tiše posadil ke stolu a poslouchal ostatní. Pak zahlédl Nani, kterou znal od základky až po vysokou a byl překvapen, že se stála manželkou Mamii. Ve škole byl do ní zamilovaný (jako i ostatní kluci).
Pak se někdo zeptal Mamii na to, kdy je ten host (Nik), kterého Mamia pozval a proč nepřišel. A Mamia odpověděl, že doufal, že přijde. Na otázku, kdo je ten Nik, Mamia odpověděl: “Obyčejný blbeček!” Naní slyšíc tato slova Nika zastala. Nik pak sledoval Nani, jak vypadá opuštěně a nikdo si ji nevšímá a nikdo se s ní nebaví. Dál u stolu pokračovala diskuse o Nikovi, a tentokrát Naní řekla, že Nik je natolik nicotný, že nezaslouží, aby se o něm tolik mluvilo. Pak se Vače začal odsuzovat to, že se o Nikovi, jako o kamarádovi Mamii a Nini takhle mluví a že to není správné, když ho zná ještě ze školy. Tehdy se nedohodli na času rande a tak se už nikdy nepotkali.
Pak byl rozhovor mezi Nani a Nik, během kterého Nani říká, že kdyby Nik dělal vše, jak chtěla, tak by byli spolu. Nik na to odpovídá, že je důležité i to, co chce ten druhý. Odchází.
Pak Nik najednou zjišťuje, že se to vše odehrálo ve spánku.
Autor: Dmitry Lovermann
Ioseb Nonešvili
Ioseb Nonešvili (gruzínsky იოსებ ნონეშვილი, plné jméno: Ioseb Eliozis dze Nonešvili, იოსებ ელიოზის ძე ნონეშვილი), *6.4.1918, Kardanachi (dnes: Gurdžaani) — † 18.10.1980, Tbilisi) – byl gruzínský básník, laureát ceny Šoty Rustaveliho.
Životopis
V roce 1942 promoval na Filologické fakultě Tbiliské státní univerzity. Svou první báseň publikoval v roce 1938 v časopise “Naše generace” (ჩვენი თაობა) . V roce 1940 vydal svou první básnickou sbírku. V letech 1941-1945 sloužil v sovětské armádě. Jeho díla byla přeložena do mnoha jazyků. Po léta byl redaktorem časopisu “Ráno” (დილა) a v novinách “Literární Gruzie” (ლიტერატურულ საქართველო), byl zvolen předsedou Republikánského výboru pro ochranu míru. Od roku 1966 až do posledního dne svého života působil jako tajemník Svazu spisovatelů, obdržel cenu Galaktiona Tabidzeho za nejlepší dílo roku. Od roku 1973 působil jako předseda gruzínského republikánského výboru pro ochranu míru. V roce 1981, po jeho smrti, mu byla udělena státní cena Šoty Rustaveliho.
Je pohřben v didubském Pantheonu spisovatelů a známých osobností.
Ocenění
- 1981 – Státní cena Šoty Rustaveliho
- Cena Galaktiona Tabidzeho za nejlepší dílo roku
zdroj: nplg.gov.ge, ka.wikipedia.org
Povídka “Chazarula” – stručný obsah
“Chazarula” (ხაზარულა) je povídka gruzínského spisovatele Nodara Dumbadzeho.
Chazarula je jméno jabloně, která už je 55-60 let stará, stejně jako babička (Daredžan) hlavního hrdiny.
Jabloň již třetí rok nedává jablka a tak babička prosí vnuka, aby tu jabloň “vystrašil”, aby zase plodila. Hlavní hrdina napřáhne ruku se sekerou, jabloň začne kvést a plodit. Byla to však poslední sklizeň.
Přišla zima, jabloň už neplodí a tak Daredžan rozhoduje, že Chazaru je třeba pokácet, protože dříví je málo. Hlavnímu hrdinovi je však stromu líto a všelijak se vymlouvá z toho, aby vzal do ruky sekeru a pokácel starý strom. Daredžan zve souseda Ananiu, aby zjistila pravdu, kdo může za to, že vnuk nechce uposlechnout babičku. Soused u pohovoru vypije hodně vína a odchází pryč.
Chazarula všechno slyšela a tak svými kořeny zmačkla kvevri v zemi a vypila veškeré červené víno. A ihned no to další ráno byla pokácena sousedem Ananiem. Vnuk upozornil na to, že ze stromu teče červená tekutina, připomínající krev. Babička ihned vše pochopila, že to ta jabloň vysušila prasklé kvevri. A teprve teď Chazarula umřela definitivně.
autor: Dmitry Lovermann
Povídka “Jeřáb” – stručný obsah
“Jeřáb” (წერო) je povídka Tamaze Čiladzeho z roku 1964.
- Uča – rybař, hlavní postava
- Cira – manželka Učiho, žená v domácnosti
- Abo – starý rybař.
Stručný obsah
Povídka začíná tím, že rybař Uča sleduje na nebi jeřáby se staříkem Abou. Manželka Učiho se jmenuje Cira. Je ženou v domácnosti a každý den pilně pracuje doma.
Uča jednou zjišťuje, že jeho manželka Cira dost často jezdí na letiště a jednou když přijde domů, nezastihne ji a tak se vydá na letiště. I řidič autobusu se Uči ptá, jestli jede hledat Uču a Uča pořád nechápe, jak to, že všichni vědí a on ne. Cestou na letiště přemýšlí o tom, co si pomyslí ostatní, když ho tam uvidí a jestli by vůbec nebylo od věci vzít Ciru někam ven, protože celé dny tráví doma. Na letišti vidí, jak přistává letadlo a všichni najednou začali volat na Ciru, která začala utíkat. Lidé přiběhli k Učovi, který nechápal co se děje a pořád se ptá, o co jde. Uča jde přes pole, kde najde ležící na zádech Ciru a koukající do nebe. Pak Uča jde k moři, kde na břehu stojí domek, kde žena smaží rybu a říká jí: Měla ses stát moji ženou, protože jí miluje.
V noci dům Učiho a Ciry navštíví neznámí lidé: přišli si načerpat vody pro auto, Uča s Cirou je zahlédne a pozvou je dovnitř. Dva muži na oplátku jako poděkování darují mrtvého jeřába. Pak Uča prosí Ciru, aby se oblékla do bílých šatů, které je někdy daroval. Jdou ven a Cira začíná utíkat … a nad ní letí bílý jeřáb.
autor: Dmitry Lovermann