Tamaz Čiladze
Tamaz Čiladze (gruzínsky თამაზ ჭილაძე), *5.3.1931, Signagi – †28.9.2018, Tbilisi – byl gruzínský spisovatel, básník a dramatik. Člen Svazu spisovatelů Gruzie (1957-2018), laureát Gruzínské státní ceny a Ceny Šoty Rustaveliho. Bratr slavného gruzínského spisovatele Otara Čiladzeho. Čestný občan Tbilisi (2013).
Životopis
Tamaz Čiladze se narodil 5. března 1931 ve městě Signagi. V roce 1938 byl přijat do školy Šoty Rustaveliho v Batumi. Vystudoval střední školu v Tbilisi (chlapecká 7. škola), poté studoval na filologické fakultě Tbiliské státní univerzity a poté na postgraduálním studiu. První báseň napsal v 15 letech.
Tamaz Čiladze pracoval jako vedoucí oddělení v časopise “Ciskari” (1958-1964); ve výboru pro udílení ceny Šoty Rustaveliho – jako odpovědný tajemník (1964-1972); V časopise “Sovětské umění” — jako šéfredaktor (1972-1981), ve Svazu spisovatelů — jako sekretář (1981-1987); Od roku 1997 je šéfredaktorem časopisu „Mnatobi“.
Tamaz Čiladze obdržel cenu Šoty Rustaveliho (1992), Státní cenu (1997) a několik dalších ocenění, včetně cen pojmenovaných po Alexandru Kazbegim, Akakim Ceretelim, Giorgim Šarvašidzem. V roce 1996 udělilo Západoněmecké rozhlasové vysílání první cenu hře „The Heaven Quartet“. V roce 1999 ho Cambridgeské mezinárodní biografické centrum nominovalo na titul “mezinárodní osobnost” v letech 1999-2000. V letech 1957-2018 byl členem Svazu spisovatelů.
Tamaz Čiladze zemřel ve věku 87 let na následky dlouhé nemoci. Je pohřben v Tbilisi, na hřbitově ve Vake, vedle svých rodičů a sestry.
V Tbilisi je po něm pojmenovaná ulice.
Tvorba
Spisovatelova díla byla přeložena do mnoha jazyků světa, včetně: francouzštiny, angličtiny, ukrajinštiny, španělštiny, italštiny, češtiny, slovenštiny, srbštiny, maďarštiny, bulharštiny, polštiny, turečtiny, arménštiny, estonštiny, lotyštiny, litevštiny.
- Romány
- “Hle, zima skončila” (აჰა, მიიწურა ზამთარი, 1965)
- “Bílý kouř” (თეთრი კვამლი, 1967)
- “Bazén” (აუზი, 1972)
- “Kaktusová zahrada” (კაქტუსის ბაღი, 1991)
- “Paprsek zapadajícího slunce” (ჩამავალი მზის სხივი, 1991)
- “Bruegelův měsíc” (ბრეიგელის მთვარე, 2007)
Povídky
- “Jízda na ponících” (გასეირნება პონის ეტლით, 1961)
- “Poledne” (შუადღე, 1961), přeloženo do češtiny a vydáno v roce 1966, přeložil: Václav A Černý.
- “První den” (პირველი დღე, 1963): přeloženo do češtiny
- “Jeřáb” (წერო, 1964)
- “Kdo žije ve hvězdách?” (ვინ ცხოვრობს ვარსკვლავებზე? 1964)
- “Pátek” (პარასკევა, 1967)
- “Nájemníci” (მდგმურები, 1970)
- “Poseidonův palác” (პოსეიდონის სასახლე, sbírka, 1971)
Dramaturgie
- “Vražda” (მკვლელობა, 1969)
- “Balada o “Tavparavneli” – 1978
- “Hnízdo v devátém patře” (ბუდე მეცხრე სართულზე, 1978)
- “Role pro začínající herečku” (როლი დამწყები მსახიობი გოგონასათვის, 1979)
- “Ptačí trh” (ჩიტების ბაზარი, 1986)
- “Den vidění” (ნახვის დღე, 1987)
- “Elizabeth, Elizabeth” (ელისაბედ, ელისაბედ, 1988)
- “Vonné byliny Arábie” (არაბეთის სურნელოვანი ბალახები, 1993)
- “Výklad snů” (სიზმრების ახსნა, 1993)
- “Rajský kvartet” (სამოთხის კვარტეტი, 1995)
- “Když hasne světlo” (როცა შუქი ქრება, 1995)
- “Sbohem, lvi” (მშვიდობით, ლომებო, 2001)
- “Lovecká sezóna” (ნადირობის სეზონი, 2002)
- “Pták z bažiny by zemřel” (ჭალას ჩიტი მომკვდარიყო, 2003)
- “Kikabu-Kikabu” (კიკაბუ-კიკაბუ, 2006)
- “Pohřeb na náklady státu” (დაკრძალვა სახელმწიფოს ხარჯით, 2011)
Poezie
- “Otevřené okno” (ღია სარკმელი, 1958)
- “Sluneční hodiny” (მზის საათი, 1962)
- “Červenec” (ივლისი, 1966)
- “Paměť” (მახსოვრობა, 1978)
- “Básně” (ლექსები, 1987)
- “Slunce v prosinci” (მზე დეკემბერში, 1999)
Eseje, literární spisy
- Jakob Curtaveli “Mučení Šušanika”
- “Rustaveli”
- “Prorok” (Ilia)
- “Poezie Akaki Cereteli”
- “Nikoloz Baratašvili”
- “Važa Pšavela” (profil básníka na kartuli.cz)
- “Giorgi Leonidze”
- “Galaktion Tabidze”
- “Robert Sturua”
- “Davit Kakabadze”
- “Niko Pirosmanišvili” (profil malíře na kartuli.cz)
- “Třetí zvon”
zdroj: intelekti.ge, wikipedia.org, nplg.gov.ge, překlad: Dmitry Lovermann
Díla
Edišer Kipiani
Edišer Kipiani (gruzínský ედიშერ ყიფიანი, plné jméno: Edišer Lavrentis dze Kipiani ედიშერ ლავრენტის ძე ყიფიანი), *21.11.1924 – †29.12.1972) – byl gruzínský spisovatel.
Životopis
V roce 1949 absolvoval Polytechnický institut v Gruzii s titulem inženýr-hydrolog. V téže době proběhl jeho spisovatelský debut v literatuře. Své první práce publikoval v novinách pro mládež a “Niang” (ნიანგი). V roce 1951 začal pracovat v časopise “Droša”. Na stránkách časopisů publikoval eseje a povídky. Pracoval na odpovědných pozicích v časopise “Mnatobi” (მნათობი).
Je pohřben v didubském pantheonu spisovatelů a známých osobností.
Díla
Mezi jeho díla patří:
- “Vysoký strop” (მაღალი ჭერი)
- “Desetilistové sešity” (ათფურცლიანი რვეულები)
- “Dívka, která miluje moře” (გოგონა რომელსაც ზღვა უყვარს)
- “Zelená opona” (მწვანე ფარდა)
- “Deváté dveře” (მეცხრე კარი)
- “Klobouky hozené do nebe” (ცაში ასროლილი ქუდები)
- “Rudá oblaka” (წითელი ღრუბლები, 1973)
- “Ruce” (ხელები), povídka
- “Hoboj”, povídka
Scénáře
- “Malí rytíři” (1963)
- “Hoboj” (1977)
Díla spisovatele na Kartuli.cz
zdroj: nplg.gov.ge, wikipedia.org, foto:nplg.gov.ge
Muchran Mačavariani
Muchran Mačavariani (gruzínsky მუხრან მაჭავარიანი, plné jméno: Muchran Ivanes dze Mačavariani (მუხრან ივანეს ძე მაჭავარიანი)), *12.4.1929, Argveti – 17.5.2010, Tbilisi) – byl gruzínský básník, laureát ceny Šoty Rustaveliho (1987).
Životopis
V roce 1954 promoval na Filologické fakultě Tbiliské státní univerzity. V letech 1963-1964 byl šéfredaktorem časopisu „Pionýr“. V letech 1967-1982 byl šéfredaktorem časopisu “Dila” (დილა, “Jitro”). Od roku 1982 šéfredaktor almanachu “Saundži”.
Své první básně publikoval v roce 1952 ve výročním almanachu univerzitního literárního kroužku “První paprsek slunce” (პირველ სხივი), jeho první kniha “Básně” (ლექსები) – v roce 1955. V roce 1958 vyšly 2 sbírky básníka – “Rudé slunce a zelená tráva” (წითელი მზე და მწვანე ბალახი) a “Ticho bez tebe”, které do ruštiny přeložil Jevgenij Jevtušenko. Za tuto kolekci získal Mačavariani v roce 1959 titul laureáta VII. světového festivalu mládeže a studentstva.
V letech 1957-1963 působil jako vedoucí básnické sekce časopisu “Ciskari”. V letech 1988-1992 byl předsedou Svazu spisovatelů Gruzínské SSR. V letech 1990-1991 byl členem Nejvyšší rady Gruzínské republiky, volebního bloku „Kulatý stůl – Svobodná Gruzie“, podepsal zákon o obnovení státní nezávislosti Gruzie (9. dubna 1991). V letech 1999-2004 byl členem parlamentu 5. shromáždění Gruzie se stranickou listinou, volební blok “Znovuzrození Gruzie”.
Básně Muchrana Mačavarianiho byly přeloženy do ruštiny, angličtiny, němčiny, francouzštiny, bulharštiny, češtiny a dalších jazyků.
Dne 17. května 2010 měl Muchran Mačavariani projev na večeru věnovaném osmdesáti pátému výročí básníka Fridona Chalvašiho v Divadle Rustaveliho v Tbilisi, když se stal neschopným na jevišti, upadl a zemřel na infarkt přímo na divadelní scéně. Přes velké úsilí lékařů se ho nepodařilo zachránit.
Básník byl pohřben v panteonu spisovatelů a veřejných osobností Mtacmindy. Jeho hrob se nachází vedle hrobů Nodara Dumbadzeho a Jacoba Nikoladzeho.
Rodina
- Rodiče: Tamar Iakobašvili, Ivane (Ioane) Mačavariani
- Sestra: Tinatin Mačavariani
- Manželka: Lamara Bokeria (1928).
- Děti: Nana (1956), Ivane (1965)
Tvorba
- “Básně” (ლექსები, 1955)
- “Červené slunce a zelená tráva” (წითელი მზე და მწვანე ბალახი, 1958)
- „Ticho bez tebe“ (სიჩუმე უშენოდ, 1958)
- “Na cestě” (გზადაგზა, 1965)
- “Iaron” (იარონ, 1970)
- “Řekni” (თქვი, 1971)
- “Kdo byl, kdyby nebyl…” (ვინც იყო, იგი რომ არა…, 1973)
- “Mlčení volá” (დუმილი რეკავს, 1974)
- “Básně” (ლექსები, 1976)
- “Jeden svazek” (ერთტომეული, 1979)
- “Ty se divíš?! – Nedivte se!” (გიკვირს?! – ნუ გიკვირს! 1995)
- “Série: 100 básní” (სერია: 100 ლექსი“, nakladatelství “Intelekti”, sv. – ISBN 99940-39-11-3)
Překlady
- Básně Pabla Nerudy (s Givi Dzneladze), 1957
- “Kalevala” (s Givi Dzneladze a Šota Čantladze), 1967
- Antologie současné bulharské poezie, vydaná v letech 1974 a 1989
Ocenění
- Laureát 7. světového festivalu mládeže a studentstva za básnickou sbírku “Ticho bez tebe”, přeložil Jevgenij Jevtušenko, 1958
- Řád za zásluhy, 1966
- Řád rudého praporu, 1979
- Řád Cyrila a Metoděje, 1989
- Rustaveliho cena 1987
zdroj: nplg.gov.ge, intelekti.ge, ka.wikipedia.org; preklad: Dmitry Lovermann
Povídka “Nevděčný” – recenze
“Nevděčný” (უმადური) je jedna z povídek gruzínského autora Nodara Dumbadzeho.
Děj se odehrává 28.11.1970, nejspíš den narozenin Guduliho Berežianiho (hlavní postava).
Hlavní postavy
- Guduli Berežiani (má narozeniny – 100 let), má syny v Batumi, Poti, Kutaisi, Tbilisi. Počet dětí a vnoučat: 23, žije na vesnici sám, má kohouta, krávu, slepice a sousedského kluka Uču.
- Longinoz – přezdívka kohouta
- Uča Melimonadze – sousedský kluk
- Ksenia Melimonadze – sousedka, matka Učiho, vychovává syna bez manžela.
- Dimitri – jeden ze synů Guduliho
Obsah
Povídka začíná setkáním Guduli a Učou, mladým sousedským klukem, který přišel pro džem a Guduli mu místo toho dává čerstvé mléko od své krávy.
Guduli se dívá na mladou generaci, vrácí se mu vzpomínky z mládí a lituje toho, že si nevážil toho, že mu Bůh daroval 100 let života. Začne se loučit a děkuji slunci, své krávě, kohoutovi, vínu v kvevri, hruškou, pak svému srdci, rukám, očím a rozumu, a v okamžik, kdy se chce rozloučit se svým vnukem a jeho matkou, zapomene na jejich jména. Pak se zastřelí.
Na pohřeb přijede starší syn Guduliho – Dimitri, který zřejmě byl víc utrápený z toho, že musel přijet na pohřeb otce, než z toho, že jeho otec zemřel. Dimitri vzpomíná na dárky, které dal otcovi a také zmíňuje drahý pohřeb a ostudu, kterou způsobil Guduli svým dětem tím, že spáchal sebevraždu.
Dimitri (o zemřelém otcovi během pohřbu):
“Co povím přátelům, kamarádům?! Jak vysvětlím tento čin? Žít s námi ve Tbilisi nechtěl – prý nemohl opustit hrobku manželky!.. A k tomu ještě – kráva, slepice nějaké… Však je to vychrtlá kráva a voškubaný kohout!.. a barák – barabizna! .. Že prý bez Uči si neumím představit život! Nu, představte si to? A to mi řekl můj vlastní otec!”
autor: Dmitry Lovermann
Jakob Gogebašvili
Jakob Gogebašvili (gruzínsky იაკობ გოგებაშვილი), *27.10.1840, Variani – †14.15.1912, Tbilisi – byl gruzínský učitel, publicista, dětský spisovatel a zakladatel vědecké pedagogiky v Gruzii.
Životopis
Jakob Gogebašvili se narodil v rodině chudého kněze. Studoval nejprve v Gori a poté na teologickém institutu v Tbilisi. V roce 1855 vstoupil do Tbiliského teologického semináře a v roce 1861 – do Kyjevské teologické akademie. Současně poslouchal přednášky z přírodních věd na univerzitě, ale kvůli svému zdravotnímu stavu byl nucen se v roce 1863 vrátit do Gruzie. V roce 1864 byl Gogebašvili jmenován učitelem tbiliské teologické školy a v roce 1868 jejím inspektorem. Současně se aktivně zapojil do národně osvobozeneckého hnutí vedeného Iliou Čavčavadzem a Akakim Ceretelim. Gogebašviliho pokroková pedagogická činnost vyvolala nelibost synody a králových úřadů a v roce 1874 byl ze své funkce odvolán jako politicky nespolehlivý. Poté Gogebašvili nevstoupil do státních služeb a celý svůj život zasvětil veřejné práci. Gogebašvili neúnavně bojoval za vytvoření a zřízení veřejných škol v Gruzii. obhajoval nadřazenost skutečného vzdělání před formálním. Zvláště velkým byl jeho podíl na založení a činnosti společnosti pro šíření gramotnosti mezi Gruzínci.
Osobní archiv Jakoba Gogebašviliho je zachován v Národním centru rukopisů Gruzie.
Tvorba a práce
Gogebašviliho pedagogika vznikla jako výsledek asimilace a tvůrčího zpracování dědictví zahraniční a ruské progresivní pedagogiky v srdci gruzínské kultury; Světový názor se formoval pod vlivem ruských revolučně demokratických idejí. Pro něj, stejně jako pro Konstantina Ušinského v Rusku, byl hlavním principem pedagogiky princip lidskosti, což znamenalo veřejné vzdělávání odpovídající zájmům národa, obrodu národní kultury a výuku v rodném jazyce spolu s nutností učení ruský jazyk. Gogebašvili byl první z nás, kdo prosadil myšlenku výchovného vyučování a principy výuky jsou informovanost a aktivita, systematičnost a důslednost, dostupnost a viditelnost. Všechny důležité problémy pedagogiky a metodologie jednotlivých předmětů jsou rozebrány v Gogebašviliho dílech: “Pilíř národnosti”, “Strom se pozná po ovoci”, “Nový krok ve vzdělání lidu”, “Slepé řízení ve vzdělání lidu” , “O novém právu na vzdělání”, “Přínos veřejného učitele a jeho výzva”, “Stav vzdělávání v Gruzii”, “Problematika výuky v rodném jazyce” a další. Za pozornost stojí především Gogebašviliho školní učebnice. “Gruzínská jazyková abeceda a první čítanka pro studenty“ (1865), “Dveře přírody” (1868), “Mateřský jazyk” (1876), “Ruské slovo” (1887), které sehrály velkou roli ve vývoji a založení nový gruzínský spisovný jazyk a na jehož základě byly sestaveny učebnice gruzínského a ruského jazyka pro základní třídy gruzínských škol.
Gogebašvili je zakladatelem gruzínské dětské literatury. V jeho příbězích se organicky snoubí didaktický prvek s výtvarným realismem. Hlavním zdrojem Gogebašviliho umělecké kreativity je gruzínský folklór.
Povídky:
- “Zloděj a kohout”
- “Vlaštovka a pastýř“
- “Ovečka a březen“
a další vycházejí z gruzínských lidových přísloví.
Příběhy:
- “Přítel ve vyhnání”
- “Vrabec”
- “Lev”
- “Vlaštovka”
- “Velbloud”
- “Život lososa”
- “Rosa”
- “Duha”
a další seznamují děti se světem ptáků a zvířat;
Příběhy napsané na historické téma:
- “Válka Aspindze”
- “Iotam Zedgenidze”
- “Král Erekle a ingilojská žena”
- “Cotne Dadiani”
- “Oddaný kněz Theodor”
- “Paprsek minulosti”
- “Tři oddaní rolníci”
a ostatní.
Známá povídka „Co udělala ukolébavka“ (1890) inspiruje mladé lidi k lásce a oddanosti vlasti, propaguje humanismus, vlastenectví a přátelství mezi národy. V roce 1910 vyšel jediný svazek spisovatelových vybraných pedagogických a publicistických spisů. Se svými příběhy pro děti a kritickými recenzemi Gogebašhvili udělal velký rozruch v časopisech pro mládež “Nobat”, “Osení” a “Strouha” .
Gogebašviliho pomník poblíž jeho hrobu v panteonu Mtacminda .
Gogebašvili nešetřil prostředky na veřejné školství; Hmotně pomáhal chudým studentům, jednotlivým veřejným činitelům, básníkům, spisovatelům a dalším, systematicky posílal peníze gruzínským studentům studujícím na ruských a zahraničních vysokých školách, veřejným a politickým činitelům exilovým na Sibiř. Před svou smrtí dal veškerý svůj majetek společnosti bojující za šíření gramotnosti mezi Gruzínci.
V roce 1940 uplynulo 100 let od Gogebašviliho narození. Gogebašviliho pozůstatky byly přeneseny z didubského do Mtacmindského Pantheonu. V letech 1952-1965 byla vydána osmisvazková sbírka Gogebašviliho prací pod vedením Giorgiho Tavzišviliho a Davita Lortkipanidzeho, kterou sestavil a komentoval Varlam Kadžaia . Byla založena medaile pojmenovaná po Gogebašvilim . Pedagogická společnost zřídila po něm pojmenovanou peněžní cenu za nejlepší pedagogický příspěvek nebo učebnici roku. Gogebašviliho jméno dostalo Vědecko-výzkumný ústav pedagogických věd, Gruzínská pedagogická společnost, Veřejná vzdělávací knihovna, Telavský Pedagogický institut, Pedagogické školy Tbilisi a Gori, vesnická škola ve Variani. V říjnu každého roku se koná jakobitský svátek, v roce 1976 se konalo 100. výročí “mateřštiny”, v hromadném nákladu vycházela restaurovaná vydání Gogebašviliho “mateřštiny” a “Dveře přírody”.
V literatuře
- Tavzišvili G., Jakob Gogebašvili, Tbilisi., 1960;
- Talakvadze M., I. Principy konstrukce učebnic Gogebašviliho abecedy, sv., 1952;
- Na památku Jakoba Gogebašviliho, Tiflis, 1913;
- Lortkipanidze D., velký gruzínský učitel Jakob Gogebašvili (ke 120. výročím narozen), Tbilisi., 1960;
- Jeho vlastní, perla gruzínské kultury — I. “Mateřský jazyk” od Gogebašviliho, sv., 1976;
- Oboladze U., Jakob Gogebašvili – zakladatel Gruzínské veřejné školy, Tbilisi, 1977;
- Džibladze G., Jakob Gogebašvili — otec nové gruzínské pedagogiky, Tbilisi, 1976;
- Bibliografie Jakoba Gogebašviliho (1865-1960), svazek, 1961;
- Lortkipanidze D., Gurgenidze D., Alania N. , Gruzínská sovětská encyklopedie, sv. 3, kap., 1978. — str. 196-197.
- Gurgenidze D., Kvangtaliani G. , Encyklopedie “Gruzie” , sv. 2, kap., 2012. — str. 56-58.
zdroj: lit.ge, nplg.gov.ge, wikipedia.org, překlad: Dmitry Lovermann
Džemal Karčchadze
Džemal Karčchadze (gruzínsky ჯემალ ქარჩხაძე), *13.5.1936 Uchuti – †8.11.1998 Tbilisi – byl gruzínský spisovatel.
Životopis
Je autorem šesti románů, několika povídek a esejů. Jeho díla jsou koncepční a po jeho smrti si získala oblibu. Jeho román “Antonio a David” (ანტონიო და დავითი, 1987) vyšel ve švédštině v roce 2013, v arabštině v roce 2014 a v angličtině v roce 2015.
Promoval v roce 1960 s titulem v gruzínském jazyce a literatuře na Tbiliské státní univerzitě. Jeho povídka “Igi” (იგი, – “Ten”) vyšla v roce 1977. Následovaly jeho nejvýznamnější romány “Karavana” (ქარავანი, 1984), Antonio a David (ანტონიო და დავითი 1987) a “Zebulon” (ზებულონი, 1988). Zemřel v roce 1998 v Tbilisi a je pohřben v Didubském Pantheonu.
Díla
- “Podnájemník” (მდგმური, román 1979)
- “Karavana” (ქარავანი, román, 1984)
- “Antonio a David” (ანტონიო და დავითი, román 1984 – vyšlo ve stejnojmenné sbírce v roce 1987)
- “Zebulon” (ზებულონი, román 1988)
- “Jupiterovo pokání” (იუპიტერის სინანული, román 1994)
- “Dimenze” (განზომილება – რომანი, 1999–2001)
Povídky
- “Rodina Abzianidze” (აბზიანიძეების ოჯახი, 1962)
- “Historický román” (ისტორიული რომანი)
- “Zázrak” (სასწაული)
- “Obr” (გიგანტი)
- “Mariana” (მარიანა)
- “Operace Teta Taso” (ოპერაცია „დეიდა ტასო“)
- “Poslední experiment kapitána Managadzeho” (კაპიტონ მანაგაძის ბოლო ექსპერიმენტი)
- “Jedenácté přikázání” (მეთერთმეტე მცნება)
- “Igi” (იგი)
- “Den první” (დღე ერთი)
- “Vysoký muž” (მაღალი კაცი)
- “Čas” (დრო)
- “Princ hledající štěstí” (ბედნიერების მაძიებელი უფლისწული)
- “Kaluž” (გუბე, 1983)
- “Šalomounův” (სოლომონიანი)
- “Rahat lokum” (რაჰათ-ლუხუმი)
- “Můj strýc Ion” (ბიძაჩემი იონა)
- “Čola” (ჭოლა)
- “Pohádka o panovníkově malé ženě a pasáčkovi” (ზღაპარი ხელმწიფის პატარა ქალისა და მწყემსი ბიჭისა)
- “Květ magnólie aneb Smrt babičky Anny” (მაგნოლიის ყვავილი ანუ ბებია ანას გარდაცვალება)
Ocenění
Džemal Karčchadze získal tři literární ceny:
- 1999 – Gruzínská státní cena za přínos pro národní literaturu a román “Rozměr”
- 2007 – Cena „Gala“
- 2007 – Cena “Volba knihovníka” za román Antonio a David (ანტონიო და დავითი).
Díla spisovatele na kartuli.cz
zrdoj: wikipedia.org, lit.ge, nplg.gov.ge
Guram Gegešidze
Guram Gegešidze (gruzínsky გურამ გეგეშიძე, plné jméno: Guram Šavlis dze Gegešidze გურამ შალვას ძე გეგეშიძე ) *21.7.1934 – †2.3.2020 – byl gruzínský spisovatel.
Životopis
Guram Gegešidze se narodil v Tbilisi, v rodině lékaře. Vystudoval první chlapeckou školu v Tbilisi, v roce 1957 filologickou fakultu státní univerzity v Tbilisi a v roce 1962 vyšší stupeň v Moskvě.
Léta pracoval ve filmovém studiu “Gruzínský film” a také byl viceprezidentem a úřadujícím předsedou “Rustaveli Society”.
Publikační činnost začal v roce 1957 v renovovaném časopise „Ciskar“ spolu s Guramem Rčeuličvilim. Svou první povídku „Dokud jsme spolu“ napsal v roce 1957, která vyšla v časopise „Ciskar“. Napsal první knihu “Je slunečno, je teplo” v roce 1965. Tyto publikace byly prvním krokem k osvobození gruzínské prózy z tyranie tehdy panující tzv. socialistické reality, která dala vzniknout nové generaci vynikajících gruzínských spisovatelů na literární scéně.
Měl manželku, dvě děti (syna a ženu), šest vnoučat.
Díla
- “Je slunečno, je teplo” (“მზეა, თბილა”, sbírka povídek, 1965)
- “Hříšník” (“ცოდვილი”, román, 1966)
- “Dálka” (“სიშორე”, sbírka povídek, 1967)
- “Pomsta” (“შურისძიება”, 1968)
- “Vyhnanec” (“დევნილი”, povídka, 1968)
- “Host” (“სტუმარი”, román, 1970)
- “Příběhy” (“მოთხრობები”, 1971)
- Svazek románů s názvem “Dva romány” (რომანების ტომი სათაურით „ორი რომანი“, 1978)
- “Hlas do nebe volajícího” (“ხმა მღაღადებლისა”, román, 1982)
- “Duben” (“აპრილი” – მოთხრობების კრებული, 1985)
- sbírka děl “Jeden svazek” (თხზულებათა „ერთტომეული“, sbírka děl1987)
- “Čas” (“ჟამი”, povídky, 1989)
- sbírka publicisticko-kritických děl “Slova” (პუბლიცისტურ-კრიტიკულ თხზულებათა კრებული “სიტყვები”, 1990)
- “Krvavé deště” (“სისხლის წვიმები”, román, 1993)
- “Popelová věž” (“ნაცრის კოშკი”, román (2001)
- “Exil a jiné příběhy” (დევნილი და სხვა მოთხრობები, 2009)
- “Natliskroba”, román, 2016 (poslední ze série “Krvave deště”+”Popelová věž”).
Tyto knihy vydávala nakladatelství „Merani“ a „Sovětská Gruzie“. Jeho díla byla přeložena do různých jazyků.
Filmografie
- “Přehrada ve skále” (“კაშხალი მთაში”, scenárista, 1979), rež.: Nodar Managadze.
- “Velké zelené údolí” (“დიდი მწვანე ველი”, role: hlavní geolog, 1967)
zroj: ka.wikipedia.org, lit.ge, nplg.gov.ge
Teimuraz Abašidze
Teimuraz Abašidze (gruzínsky თეიმურაზ აბაშიძე) *21.5.1931 Batumi – †1988, – byl gruzínský architekt.
Vystudoval Gruzínský polytechnický Institut a dostal titul v oboru architektury v roce 1954.
Životopis
1954-1957: Pracoval jako architekt v tbiliské pobočce Státního projektového ústavu “Soyuzgiprotorg”;
1957-1965: Projektový ústav “Tbilkalakprojekt” – jako hlavní architekt;
1965-1969: místopředseda gruzínské rady pro cestovní ruch v oblasti stavebnictví;
1969-1970: vedoucí výrobně-technického oddělení;
1970-1973 Pracoval jako hlavní inženýr v projektové kanceláři Akademie umění v Tbilisi;
1973-1977: jako zástupce vedoucího dílny;
1977-1988: projektový ústav “Turistický projekt” pobočka Tbilisi – jako hlavní architekt;
1988-1999: jako vedoucí specializované projektově-výzkumné skupiny Gruzie;
1971-1976: byl členem Fakulty architektury Akademie umění v Tbilisi. Učitel katedry architektonických staveb Polytechnického institutu v Gruzii;
Mezi jeho díla patří:
- Sportovní palác (1956-1961)
- Dětská sportovní škola pro krasobruslení (1962-1964)
- Stadion “Lokomotiv” (rekonstrukce-rozšíření – 1961-1962)
- restaurace “Tbiliské moře” (1958-1964)
- Nejvyšší rada Gruzie – Rezidence prezidia (1961-1963)
- dům nábytku (1974),
- komplex administrativních a výrobně-laboratorních budov průmyslového trustu “Saksamtokimiya” a “Kshatavarnavtobmomaragevi” (1977-1984);
Také: 100 venkovských domů v Ckneti (1960-1965)
- letní tábor pro matky a děti v Šovi (1968-1970)
- obchodní dům v Kislovodsku (dnešní Rusko) (1958-1962)
- každoroční tábor v Mcchetě, Gori, Džavi a Tamiši (1984- 1989)
- Stavby pro turistické objekty v Rostově a Burjatsko-Mongolsku.
- Letovisko Benoj – Čečensko
zdroj: Národní knihovna Gruzie
“Cesta do Karabachu” – o knize
“Cesta do Karabachu” (gruzínsky მოგზაურობა ყარაბაღში) – první román Aka Morčiladzeho. Poprvé vyšel v roce 1992.
O románu
Mimořádná novela Aka Močhiladzeho se otevírá a zavírá v Gruzii po rozpadu Sovětského svazu. Během občanských nepokojů, které následují, čtyřiadvacetiletý Gio a jeho flákači přátelé zjistí, že pokud nejste členem milice „mchedrioni“ v Tbilisi, nezbývá nic jiného než pít, kouřit a lelkovat.
Tato krátká novela vypráví příběh mladého 24letého Gruzínce Gia z Tbilisi, který je neúmyslně chycen uprostřed války mezi Arménií a Ázerbájdžánem, když se se svým přítelem Goglikem rozhodnou odcestovat do Ázerbájdžánu za levnými drogami. Cestou se ztratí a náhodou vjedou do sporné oblasti Karabachu. Nejprve jsou zajati Azery a poté Armény.
Gio pochází z bohaté rodiny a nechce nic, ale je unavený svou bezcílnou existencí a panovačným otcem, který za něj dělá většinu rozhodnutí. Minulý rok se Gio zamiloval do krásné, melancholické prostitutky: „Yana pro mě byla vším. Ztělesňovala něco, o čem jsem nikdy ani nevěděl, že to chci, něco, o čem jsem nikdy ani nesnil. Myslím, že představovala přesně to, pro co lidé žijí.” Jeho otec s jejich vztahem nesouhlasil, a když Yana otěhotněla s jeho dítětem, byli nuceni se rozdělit.
Nyní, apatický a nic lepšího v nabídce, je Gio přemluven svým nejlepším přítelem Goglikem, aby je převezl přes hranice do Ganja, aby mohl koupit levné drogy pro známého. Když se setmí, Gio nevědomky vjede do Karabachu, oblasti mezi Arménií a Ázerbájdžánem, o které se vedou spory, a přátelé jsou pronásledováni a stříleni hrozivou skupinou Ázerbájdžánu v 4×4. Nešťastný pár je zajat a zbit a uvržen do cely s arménským vojenským velitelem Rafikem. Uprostřed přestřelky Gio uteče s Rafikem a nechá za sebou Goglika.
Během následujících čtyř dnů Gio v odlehlé vesnici, údajně hostem Rafika a jeho hromady arménských vojáků, přemítá o své minulosti, své rodině a přítelkyni, kterou odmítli přijmout. Sám sobě přiznává: “Jestli něco vím jistě, je to, že nic nevím.” Morčiladzeův vypravěč může být nestálý, ale je upřímný.
Přestože je Gio uprostřed válečné zóny, začíná se cítit klidněji. Osvobozen od rodinných omezení, je konečně schopen myslet sám za sebe. Když se objeví tři ruští novináři, aby napsali o arménské straně konfliktu, Gio si uvědomí, že možná není tak svobodný, jak si myslel, a plánuje odvážný a nebezpečný útěk.
Giův obřad průchodu geografickým a emocionálním konfliktem je stejně zábavný, jako objasňuje etnické napětí v regionu. Jeho vzrůstající cynismus a zoufalství jsou také symbolem gruzínských vlastních sporů, kdy různé frakce bojují o kontrolu. Jak Morchiladze ironicky naznačuje, někdy boj za svobodu přináší více omezení než represe, kterým se snaží uniknout.
Cesta do Karabachu je nesmírně zajímavé čtení, je to kniha sebepoznání, která ukazuje, jak události jako válka a konflikty ovlivňují každodenní život lidí, i těch, kteří s tím nechtějí mít nic společného. Tato kniha také negativně vykresluje postavení žen v Gruzii na počátku 90. let a v menší míře i v arménské společnosti.
Pro ty, kteří Kavkaz neznají, uvádím níže několik dalších podrobností, které by mohly být užitečné při čtení Cesty do Karabachu.
V době, kdy Aka Morčiladze napsal tuto knihu na počátku 90. let 20. století, se po rozpadu Sovětského svazu právě osamostatnily tři kavkazské země: Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. Období roku 1992 je dobou, kdy se kniha odehrává, což pro Gruzii bylo bouřlivé období těsně poté, co byl první demokraticky zvolený prezident Gruzie Zviad Gamsachurdia svržen při násilném státním převratu v prosinci 1991. období gruzínské občanské války, která trvala od roku 1991 do roku 1993 a odehrávala se v oblasti Jižní Osetie a Abcházie.
Počátek 90. let byl dobou, kdy se konflikt v Náhorním Karabachu mezi Arménií a Ázerbájdžánem rozhořel a nakonec se stal plnohodnotnou válkou. Karabach je region v jihozápadní části Ázerbájdžánu a východní Arménie. První válka o Náhorní Karabach byl původně konfliktem, který se změnil v etnickou válku a odehrál se v letech 1988 až 1994 v Náhorním Karabachu (součást Ázerbájdžánu) mezi většinovými etnickými Armény z Náhorního Karabachu podporovanými Arménií a Ázerbájdžánskou republikou. více než 700 000 Ázerbájdžánců bylo vyhnáno z Arménie a Náhorního Karabachu, zatímco 300 000 až 500 000 Arménů žijících v Ázerbájdžánu bylo vysídleno.
zdroje: lit.ge, saba.ge, sulakauri.ge, theexiledsoul.com
Překlady do jiných jazyků
| jazyk | název | Překladatel | rok vydání | ISBN |
|---|---|---|---|---|
| angličtina | Journey to Karabakh | Elizabeth Heighway | 1992 | 9781564789273 |
| němčina | Reise nach Karabach | Iunona Guruli | 1992 | 9783938803875 |
| srbština | Put u Karabah | 2016 | 9788664570909 | |
| albánština | Udhëtim për në Karabak | 2015 | ||
| chorvatština | Putovanje u Karabah | Mirna Čubranić | 2018 | 9789532592092 |
| italština | Il viaggio a Karabakh | 2011 | 9788895812137 | |
| ukrajinština | Прогулянка на війну | 2014 | 9789661478519 | |
| makedonština | Патешествието до Карабах | Tanja Kuzmanovska- Goneska | 2015 | 9786082431048 |
| arabština | رحلة إلى كاراباخ | MohaMed Magdy | 2015 | 9789778030037 |
| bulharština | Яна, Пътуване до Карабах | 2015 | 9789548356558 |
Informace i knize
| originální název | მოგზაურობა ყარაბაღში |
| jazyk originálu | gruzínština |
| první vydání | 1992 |
| počet stran | 187 |
| nakladatelství | Bakur Sulakauri |
| ISBN | 99940-30-09-4 (Sulakauri, 2004) 9789941238833 (Bakur Sulakauri, 2017) |
Aka Morčiladze
Aka Morčiladze (gruzínsky აკა მორჩილაძე, skutečné jméno Giorgi Achvlediani – გიორგი ახვლედიანი), nar. 10.11.1966 – je gruzínský postmodernistický spisovatel, historik a scenárista. Je šestinásobný laureát literární prémie “Saba”.
Životopis
V roce 1988 absolvoval Fakultu Historie Státní univerzity v Tbilisi. I doteď zde působí posledních 17 let. Má manželku a dvě děti. Na počátku 90. let zároveň pracoval jako recenzent parlamentních zasedání pro “Resonance” a několik dalších bulvárních novin; V letech 1988-1991 pracoval jako laborant na TSU (Tbiliská státní univerzita), od roku 1991 jako učitel.
Sám sebe nazývá nevhodným novinářem – „Být u nás spisovatelem je úplně jiná věc a ve zbytku světa je to úplně jiné. Nemohu se proto považovat za spisovatele.”
Jeho hlavní literární díla jsou romány: “Psi z ulice Paliašvili” (1995), “Cesta do Karabachu” (1992), “Srpnový solitér” (2001), “Jiní” (2002), “Štědrovečerní čarodějnice” (2002), “Santa Esperanza” (2004), trilogie Madatov (“Přelet na Madatov a zpět”, “Zmizíš na Madatově?”, “Velryba na Madatově”) (1998-2004) a další. Román “Psi z ulice Paliašvili” byl později adaptován do divadelní podoby a byl poprvé uveden v roce 1999 v divadle Sandro Achmeteliho. Popisuje gruzínský život v těžkých letech 1992-93. Jeho knihy jsou v Gruzii bestsellery (v roce 2003 se ho prodalo 15 000 výtisků).
Šestkrát obdržel literární cenu „Saba“ za nejlepší román v letech 2003, 2005, 2006, 2010, 2012 a 2019. V roce 2010 získal jeho román „Mamlúk“ cenu univerzity Ilii Čavčavadze za nejlepší román roku.
Tvorba
- “Cesta do Karabachu” (“მოგზაურობა ყარაბაღში”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 1992)
- “Psi s ulice Paliašvili” (“ფალიაშვილის ქუჩის ძაღლები”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 1995)
- “Přelet na Madatov a zpět” (“გადაფრენა მადათოვზე და უკან”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 1998)
- “Zmizí na Madatově” (“გაქრები მადათოვზე”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2001)
- “Srpnový solitér” (“აგვისტოს პასიანსი“, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2001)
- „უდაბნოს გლახები“, — 2001
- “Jiní” (“სხვა”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2002)
- “Štědrovečerní čarodějnice” (“შობა ღამის ალქაჯები”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2002)
- “Pryč s kukuřičnou republikou”(“ძირს სიმინდის რესპუბლიკა”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2003)
- “Kniha” (“წიგნი”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2003)
- “Tvoje dobrodružství” (“შენი თავგადასავალი“, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2003)
- “Santa Esperanza” (“სანტა ესპერანსა”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2004)
- “Tichá schránka pana Dixleyho” (“მისტერ დიქსლის მდუმარე ყუთი”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2005)
- “Veneřin sen” (“ვენერას სიზმარი“, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2005)
- “Papírová kulka” (“ქაღალდის ტყვია”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2006)
- “Služka v Tiflisu” („მეიდ ინ ტიფლის (Maid in Tiflis)“, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2007)
- “Starých srdcí mečů” (“ძველი გულებისა და ხმლისა“, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2007)
- “Jednou v Gruzii” („კაგდატა ინ ჯორჯია“, nákl. “Saga”, 2008)
- “Tajný pás” (“მესაიდუმლის ქამარი”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2008)
- “Mamlúk” (“მამლუქი“, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2009)
- “Madatov” (“მადათოვი”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2010)
- “obOlé”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2011
- “Aka Morčiladze v Sarbieli 1” (“აკა მორჩილაძე სარბიელში 1”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2012)
- “Velryba na Madatově” (“ვეშაპი მადათოვზე”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2012)
- “Gruzínské sešity – obrázky 19. století” (“ქართულის რვეულები — XIX საუკუნის სურათები”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2013)
- “Plachý smaragd” (“მორიდებული ზურმუხტი”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2013)
- “Aka Morčiladze v Sarbieli 2” (“აკა მორჩილაძე სარბიელში 2”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2013)
- “Chiméra” (“ქემერა”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2014)
- “Stín na cestě” (“ჩრდილი გზაზე”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2014)
- “O spisovatelích a knihách” (“მწერლებსა და წიგნებზე”, 2014)
- “Sto milionů liber daleko” (“ასი მილიონი გირვანქა სტერლინგით შორს”, nakl. “Artanudži” a časopis “Liberali”, 2015)
- “Amor u zdi kremlu” (“კუპიდონი კრემლის კედელთან”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2018)
- “Páv (prý historický příběh)” (“ფარშავანგი (ვითომ ისტორიული ამბავი)”, nakl. “Bakur Sulakauri”, 2019)
- “Vlast anebo špionáž na konci času” (“როძინა ანუ ჯაშუშობა ბოლო ჟამისა“, ბაკურ სულაკაურის გამომცემლობა — 2024
Ocenění
- 2000 — cena neziskové organizace “PEN Georgia” – za nejlepší román roku.
- 2002 — cena Tbiliského knižního festivalu – za nejlepší román roku
- 2003 — “Saba” za nejlepší román roku “Tvoje dobrodružství” (“შენი თავგადასავალი”)
- 2005 — “Saba” – nejlepší román roku “Santa Esperanza” (“სანტა ესპერანსა”)
- 2006 — cena “Saba” – nejlepší román roku – “Veneřin sen” (“ვენერას სიზმარი”)
- 2008 — cena “Saba” – nejlepší román roku – “Maid in Tiflis”
- 2010 — Cena univerzity Ilii Čavčavadzeho za nejlepší román roku “Mamlúk” (“მამლუქი”)
- 2012 — cena “Saba” za nejlepší román “obOlé”
- 2019 — cena “Saba” za nejlepší román “Amor u zdi Kremlu” (“კუპიდონი კრემლის კედელთან”)
Knihy Morčeladzeho na kartuli.cz
zdroj: ka.wikipedia.org, boosk.gov.ge, saba.ge